kacatkokac

Hladit tvoji tvář,v tvých očích vidět hvězdnou zář
držet tě pevně v náručí,budeš mít pocit bezpečí.

Snesl bych ti modré z nebe, v srdci nosil jenom tebe
chtěl bych po tvém boku usínat,první tě ráno přivítat.

Vidět tvůj krásný úsměv ,tvou lásku a úspěch
zlehka něžně tě líbat,do očí se ti dlouze dívat.

U tebe stát vždy dobře poradit,být ti oporou nikdy tě nezradit
dělit se s tebou o všechny slasti,pomoct ti překonat životní pasti.

Držet něžně tvoje ruce,přitom pečovat o tvoje srdce
od pondělka do pátku,ze života udělat ti pohádku.

Vše bych ti chtěl dát co dovolíš,víc než slova snad uvěříš?

Kdo zabodl do srdce stře

py štěstí,kdo pomůže od bolesti
kdo má hojivou mast na duše bolení,kdo dá k žalu svolení?

Kdo umí vymazat vzpomínky,v hlavě stále tekoucí pramínky
kdo má od hodin klíč,kde čas odnese všechno špatné pryč?

Kdo zpravuje náš osud,odpovídá za to co dělali jsme dosud
kdo řídí naši cestu štěstí,oči krvavé ruce zaťaté v pěsti?

Kdo dal nám právo na lásku,vzápětí sebral tu boží poukázku
                                                 kdo řekne nám kdy se smát,když sami ve tmě musíme stát?

                                                 Kdo rozmrazí srdce a v těle chlad,pomůže znovu milovat
                                                 Kdo nám dá druhou šanci,zahraje k životnímu tanci?

                                                 Má někdo takovou moc,a smíme ho prosit o pomoc?

Všechny tyto básničky jsou psány mým netovým kamarádem Gornem.

Píše úžasným stylem a v jeho básních je pravda a život.Stačí jen číst a přemýšlet......

Moc děkuji,že je tady můžu vkládat......

Nesuďte mě prosím,za tmu co v srdci nosím.
Občas byla v srdci mém tma jak v ranci,já promarnil tak spoustu šancí.

Nesuďte mě prosím,za věci co v duši nosím.
Narodila se nevinná a měla svoje touhy,osud svým přístupem nadělal šmouhy.

Nesuďte mě prosím,za tělo když v něm srdce a duši nosím.
Pomalu chátrá zub času je znát,ztrácí svou krásu když večer jde spát

Soudí nás ti co nosí v sobě bolest možná jsme vinni,každý je zodpovědný za své činy.
Zodpovídat se budu jen nejvyššímu soudu,za to že v životě měl sem jen touhu.
Příjmu svůj trest a budu se kát,před popravou o jednu věc chtěl bych však požádat.
Pokud mě pošlou znovu na zpět,ať nechají mi životní zkušenost až půjdu na svět.
Až poznám lásku ať chráním jí životem,až přijde štěstí ať nestojí za plotem.
Chránit si zdraví varovat se chyb rozeznat lež,to je to jediné co v životě chceš.

Slunce už zapadlo a skončil den,čekám až přijde můj divoký sen
zapálím krb plameny vzplanou,vezmu tě za ruku ať nestojíš stranou.
V tom snu budeš jen ty a já,pohlédnu do tvých očí kde oheň plápolá
tvé vlasy voní jako růže,začnu tě hladit a dotýkat se tvé jemné kůže.

Ústa se blíží slova z nich nejdou ven,chceme je umlčet vášnivým polibkem
srdíčko bouchá a krev se vaří,jen tě položím rozprostřu vlasy tvé po polštáři.
Celá se chvěješ avšak není ti zima,je to jen vzrušením nebo čí je to vina
jemně tvé tělo hladím přivíráš oči,oba teď cítíme že svět se s námi točí.

Pustíš mě do míst kam jen milenci smějí,naše těla žhavá vášní se chvějí
polibků přibývá jsi bouřlivá tak žhavá,cítím jak z našich těl jedno se stává.
Tisknu se k tobě pohlédnu do očí,oba si přejme ať nikdy to neskončí
celičkou noc a každý den,zůstat tak věčně když chvěje se zem.

Když svět zahalí tma já jdu spát,čekám až vstoupíš do snu mám tě rád
přivřu víčka a uklidni se mysl,s tebou chci hledat ten pravý smysl.
Vidím jak beru tvé něžné srdce do dlaní,v uších mi zní tvé jemné šeptání
v duchu se modlím ať nepřijde den,nechci tě ztratit si nejkrásnější sen.

Co používáš za kouzla rozum se mi ztrácí,patří ti každá myšlenka si moji inspirací
jsi pro mě slunce co rozvine květ,si pro mě člověk z kterým chci objevovat svět.
Chci se tě dotýkat svou něžnou dlaní,chci ti říct ať navždy si mou krásnou paní
jen koukat ti do očí jak hvězdy se v nich třpytí, natrhat ti náruč lučního kvítí.

Přivoněl bych k tobě jako k nejkrásnější růži,hladil bych tvoji sametovou kůži
jak vítr čechral bych tvé zlaté vlasy,nikdy se nenabažím tvé božské krásy.
Přál bych si být zrcadlo kde odráží se tvoje tvář,tvůj úsměv je jak slunce zář
co očima až k srdci prochází,ať zůstane tam věčně a nikdy ti neschází.

Podívat se do tvých očí a vědět co chceš říct,lodí lásky pak plout až na měsíc
tvé jméno zni jak zvony kostelů,mému uchu tak lahodně jak zpěv andělů.
O tvé kráse bych chtěl napsat miliony vět,co cítím jak mi je ať ví celí svět
kdybych byl malíř nakreslil bych tě na nebe,ať všichni vědí že stojím jen o tebe
Má krásko

Někdy se dva cizí lidé potkají,jen tak se pozdraví ani se neznají
tak osud ukáže jim vůli svou,oni pak životem ruku v ruce jdou.
Do srdce dostaví se krásný cit,oba chtějí jeden pro druhého žít
a láska nasadí ti růžové brýle,prožíváme ty nejkrásnější chvíle.
Však záleží jen na těch dvou,zda půjdou cestou společnou
zda zdolají životní strasti,přeskočí všechny nastražené pasti.
Mohou spolu prožívat svůj sen,nebo udělat si z života černý den
mohou se milovat a spolu žít,nebo nenávidět a v bolesti se mstít.
Nezradí láska zradí nás ten,z kým si chtěl snít svůj životní sen
já říkám vám že je to tak,odejde jen ten co přestal milovat.

Láska za to nemůže je to jen cit,na lidech záleží zda chtějí spolu být.

Každým sbohem se v nás něco nalomí,žádný doktor to už nespojí
každým sbohem srdce se láme,sice krev neteče jen bolest máme.
Každým sbohem se dvě srdce loučí,společný osud tím potom končí
každým sbohem upadáš do žaláře,v noci potají pláčeš do polštáře.

Vše i své kladné stránky má,tím sbohem něco končí něco začíná
jedině čas ten nás z toho dostane,smutné otupí vzpomínka zůstane.
Bolest pak ustane a mi si říkáme,že je tu nový den zas volně dýcháme
opět na oblohu jasné slunce vyjde, někdo nový nám do života přijde.

Člověk pak odpustí sobě i světu,položí si jednu prostinkou větu
zda sbohem stálo za tolik bolesti,když otevřelo nám novou cestu ke štěstí.
Z chyb se pak učíme lepšími být,na životní cestu z čistým srdcem jít
tak zase vstaneme a začneme znovu,jen si pak přejeme vyhnout se slovu.
Sbohem!!!
Děkuji za každé sbohem co mě posunulo dál.

Je večer a já přemýšlím o čem jsem to vlastně chtěla psát.

Najednou se to vytratilo a zbylo jen ticho a večerní klid. Venku je zataženo,chvílemi spadne pár kapek a já se těším,jestli začne trochu pršet,bude se mi krásně usínat.

A to proto,že mám nad postelí střešní okno a miluju jak kapky bubnují na okno. Občas v dálce zaštěká pes a opět je ticho ....

Znáte ten pocit,kdy vám k životu stačí takhle krása???? Já ho mám nejraději a vím,ž tuhle chvíli mi nikdo nevezme. Mám prostor na přemýšlení a nejsem ničím a nikým rušena.

Nádhera sama o sobě.......

Nebudu rušit ten kllid a přeju hodně sluníčka ....

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Kacatkokac | kacatkokac